Vyrůstala jsem na střídačku v Karlových Varech — v náručí dědečka kouzelníka — a v Praze na Václavském náměstí, kde se mé mámě podařilo vybudovat dvougenerační půdní byt, než celý dům padl v porevoluční restituci. V měnícím se světě, kde se na věci díváte kriticky, ptáte se proč a v magii, ve které nehledáte snadné otázky.

Akademické gymnázium, zvídavost jako způsob života, rok v USA jako studentka — Chicago, Washington, New York, Colorado, Havaj, New Orleans. Svět byl velký a já jsem z něj chtěla poznat co nejvíc. Díky otčímovi holanďanovi, který mi stál po boku, mi to bylo dopřáno hojně.

V sedmnácti jsem začala tušit, že tělo ví víc, než jsme učeni slyšet. Nastoupila na tříletou školu shiatsu — japonské masáže a terapie vycházející z moudrosti tradiční čínské medicíny. Tři roky studia meridiánů, energie čchi, dotyku jako druh jazyka. Fascinace, která mi trvá dodnes.

Souběžně se západní medicínou jsem začala studovat i tradiční čínskou medicínu a akupunkturu. Tělo jako mapa. Jako inteligence. Jako zdroj.

Nicméně tři roky na 3. lékařské fakultě UK mi stačily. Ne proto, že by mě přestala zajímat. Ale proto, že jsem hledala něco, co tam nebylo: celostní pohled. Člověka, ne diagnózu.

Masarykova univerzita v Brně, obor porodní asistence. A s ní — první stáže v Nizozemí, v soukromém porodním centru Verloskundig Centrum Midden Brabant.

Viděla jsem, jak to může vypadat.

Porod patří ženě. Rodí doma a je to standard. Porodní asistentka přijíždí sama, v noci, bez hluku. Je průvodkyně, ne ten co diktuje. Intimita je základem, ne výjimkou. Bezpečí a respekt jdou ruku v ruce.

Byl to šok. Krásné, přetvářející uvědomení, že to jde jinak.

Po bakaláři jsem se vrátila do Nizozemí — porodit svého syna Mathiase v prosinci 2007 a studovat Master of Science Midwifery na Universiteit van Amsterdam. Můj porod, přesto že nebyl nejjednodušší, byl plný respektu a zachování přirozenosti. A přesně to jsem chtěla přinést domů.

V roce 2010 jsem se vrátila do Čech. S holandskýma očima, jiným standardem a vědomím toho, co je možné.

Brzy na to jsem začala soukromou porodní praxi — a doprovázím ženy v jejich domácím prostředí dodnes. Souběžně jsem dokončovala magisterská studia psychoterapie na Masarykově univerzitě (diplomová práce: jak vzniká porodní trauma a jak ho ženy zpracovávají). Pak čtyřapůlletý profesionální výcvik systemické psychoterapie.

A pak Master of Science in European Midwifery na Glasgow Caledonian University ve Skotsku — disertace zkoumající faktory určující kvalitu porodní péče v ČR.

Dva magisterské tituly. Několik škol a výcviků navíc. Tisíce hodin praxe. A stále víc otázek.

Protože zatímco jsem studovala, pracovala a vítala na svět děti, viděla jsem zároveň, jak systém v ČR funguje — nebo spíš nefunguje. Jak jsou ženy zbavovány autonomie. Jak se rozhoduje za ně, ne s nimi. Jak porodní asistentky nedělají práci, pro kterou mají mít vzdělání.

Začala pracovat i na tom, jak to změnit. Nedalo se na to jen tak dívat.

V roce 2011 jsem se poprvé zapojila do toho velkého jeviště mezinárodní organizace International Confederation of Midwives (ICM). V té neskutečně obrovské energii světového kongresu ICM  v jihoafrickém Durbanu jsem také pochopila, že je mi ten globální pohled a propojení s větším celkem osudem.

Už od roku 2010 jsem byla členkou organizačního týmu pro přípravu kongresu v Praze, který se konal v roce 2014. To byl také moment, kdy mi došlo, že mě vede něco většího, co mě přesahuje.

Vznikla iniciativa Jak Jinak — virální video s Pavlem Liškou, natočené Jakubem Kohákem, poukazující na absurditu toho, jak jako společnost zacházíme s tak vzácným aktem, jakým je porod.  Toto video se stalo virálním okamžitě. Během prvních dnů přes sto tisíc shlédnutí. Šířilo se rychlostí blesku.

Spolupráce se světovými organizacemi a hledání cest nabíralo na obrátkách. V roce 2016 jsem s týmem úžasných lidí spoluzaložila Asociaci pro porodní domy a centra (APODAC), s níž jsme se následně staly členy souběžně vznikající organizace Midwifery Unit Network (MUNet) a spolupodílely se nejen na vzniku evropských standardů pro porodní domy a centra, ale i na strategických jednáních o jejich rozvoji napříč Evropou.

Následovalo pestrých osm let — koordinace, strategie, politika, mezinárodní spolupráce, kampaně, kongresy, vzdělávání. Ať stojí!, Ať žijí!, workshopy pro porodnice, český překlad evropských standardů, výzkumy s prof. Cecily Begley a Trinity College Dublin peer-reviewed publikované v mezinárodních odborných časopisech.

Přednášela jsem v těch letech leckde, v Chile, Kanadě, Indonésii, Velké Británii, Portugalsku či u nás. V rámci WHO strategických setkání či ICM kongresech. Stala jsem se členkou pracovní skupiny pro evropskou certifikaci porodních domů (EMUA) či honorary lecturer na univerzitě v Londýně. Pestrost zkušeností.

Zároveň jsem stále pracovala holisticky, doprovázela ženy k porodu, pracovala s tělem i psyché. A dělala mámu.

Jsem tady proto, abych ukazovala, jak to může vypadat, když funguje. Nejsem tu proto, abych opravovala to, co je rozbité. Otevírám možnosti a dveře pro důvěru v zázraky.

Mám důvěru v moudrost těla a v to, že má smysl mu naslouchat. Věřím, že síla moudrosti člověka je větší než lidská hloupost i než to, co je do něj nepřirozeně vtloukáno.

Je neoddiskutovatelné, že způsob, jakým se rodíme, ovlivňuje celý náš život. Žena má přirozenou schopnost porodit své dítě. Věřím, že porod může být — a má být — bránou k síle, ne ke strachu.

Péče, která tohle respektuje, není luxus. Je to standard. Jen ho zatím v Čechách moc lidí nevidělo.

Jsem tu, abych ho ukazovala. Jsem tu, abych přinášela nové.