Malá dívka, bylo mi šest, když maminka čekala moji sestru.

Často jsem přikládala ucho na její bříško a poslouchala. Pak čelo. S mámou jsme se smály — co asi ta malinká tam uvnitř dělá? Slyším šumění vody — to se asi sprchuje! Vymýšlely jsme příběhy. Představovaly si, fantazírovaly. Byl to náš posvátný čas, plný smíchu, blízkosti a něhy. V okolním shonu světa byl toto náš čas.

Dnes dělám to samé. Před zevním vyšetřením těhotné, pohmatem bříška, přiložím čelo — třetí oko — na její dělohu. Naslouchám za hranicemi očí a uší. Než vstoupím do toho intimního prostoru, odhaleného břicha, tiše se představím. Spojím se s ní a s miminkem tímto malým rituálem. Beze slov. Jen přítomností, skrze důvěru, kontaktem.

Z té dětské hry je dnes posvátné gesto, kterým doprovázím poradny. A z toho gesta — celý způsob, jakým pracuji.

Někdy si říkám, že jsem se pro tuto práci narodila — Natalie. A možná ji žila dávno předtím, než jsem znala její jméno.

Porod je brána. Přechod mezi světy. Moment, kdy se dítě poprvé nadechne a žena se zrodí znovu — jako matka, jako nová verze sebe. Tohle vědomí je cítit hluboko, prochází tělem i duší. A toto vím dávno předtím, než jsem získala jediný titul.

U porodu se objevuje ta samá posvátná intimita. Mám ženu, které jsem byla u všech jejích šesti porodů. A tomu říkám plná kontinuita.